KULICHOVY RADOSTI A STRASTI

"Vzhledem k tomu, že se mi množí žádosti o to, aby mi lidé mohli oosobně přispět, tak pro vás níže uvádím můj osobní účet. Pokud se mi na toto mé osobní konto rozhodnete přispět, pak vězte, že vám patří můj velký vděk."

Ráda informuji o webových stránkách, které patří někomu, kdo umí a chce bojovat o svůj svět. Romane, umíte vážně překvapit a hlavně pořád pracovat a mít přehled. Přeji dobrý pocit a úspěch ze všeho a ve všem, co děláte.

Miroslava Ferdanová (6. června 2011).

„Záporné klady“ Kulicha

Kulich vyrušuje a neposlouchá při hodinách němčiny, stále si vede svou… Často prská, je vzdorovitý a namyšlený!

Jaroslava Kutová (22. dubna 2011).

Kulíšek

Mnohdy mě naštve jen to, že venku prší. Zkazí mi náladu třeba to, že v pekařství neměli můj oblíbený zákusek. Naštve mě, že jsem v televizi nestihla seriál. Neuvědomuji si však to, že se ráno probudím a automaticky seskočím z postele, dojdu si na toaletu, obleču se, udělám si snídani. Pokud doma právě nemám z čeho snídani připravit, tak si dojdu do obchodu něco nakoupit.

Avšak Roman se ráno probudí a musí čekat, až mu z polohy vleže pomůže do sedu ošetřovatelka. Jestli potřebuje čůrat, tak mu ošetřovatelka musí přinést bažanta. Pokud chce obléct, tak ho ošetřovatelka musí celého odít. Je odkázán na pomoc druhých po celých čtyřiadvacet hodin denně. Má-li Roman hlad, přijde ho ošetřovatelka nakrmit.

Roman je v bytě ve čtvrtém patře v domě bez výtahu. Nemůže na vzduch, nemůže mezi lidi, své známé, svoje kamarády. Nemůže na svá oblíbená místa. Dennodenně je zavřen ve stejném pokoji, a to od rána do večera a od večera do rána. V krku má hadici, ze které se každou chvíli musí odsávat vazký hlen.

Kulich vždy rád tančil, ale už se nikdy nepostaví na nohy. Rád sportoval, ale onemocněl v osmnácti letech. Manželka se s ním kvůli nemoci rozvedla, z manželství má syna Vítka, kterému se dodnes snaží všemožně pomáhat. Navzdory svému zdravotnímu stavu pomůže v rámci možností každému, kdo se na něho obrátí.

Nevím, kde se v Romanovi bere taková síla a vůle k životu. On vždy každému kdo potřeboval, pomohl. Můj dojem však nyní je, že se k němu okolí chová opačně. Nějak nevidím snahu usnadnit mu život, pomáhat mu a sejmout z jeho beder alespoň nějakou tíhu. Ptám se, kde jsou ti všichni, kterým Roman pomohl, které podpořil a podržel?

Roman nyní potřebuje sám pomoci a přitom se vlastně nemá na koho obrátit. Život má těžký, vždyť ho loni kvůli zhoršení zdravotního stavu opustila dlouholetá přítelkyně. Pak mu zemřela maminka, která se o něho měla starat. Je mi záhadou, jak Roman i přes tolik ran osudu dokáže být stále pozitivní, veselý a dobře naladěný.

Jaroslava Kutová (21. dubna 2011).

Roman Pišný

    Mé jméno je Jiřina Pišná, jsem Romanova švagrová, znám ho přibližně 18 roků. Vždy jsem ho měla ráda pro jeho nakažlivou radost ze života a dobré srdce. Pomáhal mi, a pomáhá především psychicky už dlouhá léta. V současné době bydlí u mne, protože je napojen na domácí umělou plicní ventilaci a potřebuje stálou péči, kterou zajišťuji spolu se svou rodinou a s pomocí jedné paní asistentky, která je mi k dispozici ve všední dny po dobu pěti hodin. Roman, i přes své onemocnění, stále rozdává dobrou náladu. Požádal mě, abych o něm sepsala jeho životní příběh o boji s těžkou nemocí. Nemohla jsem odmítnout.

    Roman Pišný se narodil 11. března 1970 v městečku Počátky v kraji Vysočina. Jeho koníčky jsou od útlého mládí sport, četba a psaní. Vím z vyprávění, že byl vždy velice aktivní, vyzkoušel si celou řadu sportovních odvětví. Nejdéle vydržel u stolního tenisu, hrál jej na úrovni okresních soutěží asi dvanáct let. Přestal hrát, protože mu delší aktivní kariéru zhatil horšící se zdravotní stav.

    Se zdravím měl můj švagr problémy už v dětství, léčil se s ledvinami, vše vyvrcholilo v roce 1988, kdy musel být operován. Tento zásah do organismu pravděpodobně odstartoval tu jeho největší zdravotní lapálii, se kterou bojuje do současnosti. Začala se u něho projevovat dědičná nemoc, jež se nazývá progresivní svalová dystrofie. Prvními příznaky byla nevolnost při fyzické únavě, později ztráta dávicího reflexu, ochrnutí patra. Se vším se dokázal vyrovnat po svém, nezdolnou bojovností víceméně vrátil vše do stavu, před prvním atakem zákeřné nemoci. Musel se znovu naučit mluvit, patro i dávení zažehnal až tak dokonale, že se dokonce začal živit jako televizní sportovní komentátor.

    Pakliže již nemohl aktivně sportovat, začal sport popisovat čtenářské a divácké veřejnosti, externě pracoval pro několik periodik i obrazových médií. U toho zůstává dodnes, obdivuji jej, že dokáže napsat novinový článek pomocí SMS zprávy, ve velké míře používá e-mailová spojení se sportovním světem a mnohými redakcemi. Jeho doménou se stal hokejbal, nejenže o něm psal, ale zpropagoval ho na takovou míru, že v jindřichohradeckém okrese vzniklo na sedmdesát oddílů.

    Na podzim roku 1994 se stal zakladatelem Tělovýchovné jednoty HBC Olymp Jindřichův Hradec, která se z převážné většiny zabývá hokejbalem. Jako první v celém okrese založil i oddíly dětí, stal se průkopníkem oblíbených celorepublikových soutěží škol. Spousta žáků, které trenérsky vedl při jejich úvodních sportovních krůčcích, se dokázala prosadit až do nejvyšších českých soutěží. Z jeho práce i v současné době těží áčko mužů Olympu, ve kterém působí mnoho odchovanců, jež prošli jeho rukama. Tento tým je nyní nejlepší v první lize České republiky. Velmi se mi líbí to, že kluci, které trénoval, na něho nezapomínají a všemožně mu pomáhají.

    Vše stíhal i za stále se horšícího zdravotního stavu, kdy se k výše zmíněným problémům začaly přidávat svalová ochablost a poruchy motoriky. Přitom všem si nechtěl připadat jako nemocný, proto vrátil celý invalidní důchod a žil takzvaně na vlastní zodpovědnost. Pracoval v Českých Budějovicích jako strojmistr v tiskárně, kde se rychle vypracoval na pozici předáka, poté v Rumburku a Velkém Šenově vyučoval ve škole a v dílně jako mistr odborné výchovy. Oženil se, má syna Vítězslava, přes svůj handicap z něho vychoval člověka, který pobral velmi mnoho Romanových vlastností, a sice hlavně slušnost, spolehlivost a dobrosrdečnost. Vítek letos v únoru oslavil už osmnáctiny. Švagr někdy okolo roku 1995, kdy již byl rozveden, začal pracovat v Kardašově Řečici jako brusič nástrojů. I toto fyzicky náročné zaměstnání díky své nezdolné bojovnosti dlouho zvládal.

    Teprve na konci roku 1999 už musel přijmout tolikrát nabízený a tolikrát odmítnutý invalidní důchod. Paže mu ochably natolik, že je nedokázal zvednout, prsty rukou se zkroutily do různých patvarů, často upadl a z toho plynuly úrazy, začala se přidávat i dechová nedostatečnost. Do té doby plně makal jak na poli sportovním, kde se stal šéfem okresního svazu hokejbalu a koordinátorem mládeže v jižních Čechách, tak poli novinářském, kde vedl jeden úspěšný sportovní měsíčník. Bohužel zdravotní stav mu přestal umožňovat účast na akcích, takže musel aktivní činnosti zanechat, dále ovšem v domácím prostředí pracoval pro různé sportovní okresní svazy tím, že jim vedl agendu, účetnictví, statistiky a výsledkové listiny. Zároveň si svými radami a zkušenostmi vychovával nové funkcionářské tváře.

    Dlouhé tři roky pak žil v bytě, který se nacházel ve třetím patře domu bez výtahu. Za celé to období se nedostal ven, uvnitř chodil od jednoho záchytného bodu ke druhému, od skříně ke komodě, od komody k botníku, od botníku na toaletu či do koupelny. Sociální pomoc odmítal, je prostě takový, je mu hloupé za každou cenu využívat nabízené služby, přestože na ně má nárok. Takhle to chodilo až do 27. září 2002, v ten den Roman doma upadl přes psa a zlomil si pravou nohu pod kolenem. Prognóza lékařů byla krutá – 3 až 8 měsíců upoutání na lůžko. Nakonec se z toho opravdu vyklubaly téměr čtyři měsíce léčby i s následnou rehabilitací, při hospitalizaci se navíc rekonvalescence zkomplikovala embolií a pak ještě zápalem plic.

    Při dlouhém pobytu v nemocnici využil služeb psychologa a sociální pracovnice a konečně se dal přemluvit k tomu, aby čerpal výhody, které stát nabízí osobám s postižením. Pobyt na lůžku Romanovi ublížil v tom, že se po návratu již nikdy sám nepostavil na nohy. K pohybu používal chodítko s podpažními berlemi, přičemž aby se v něm mohl pohybovat, tak mu na nohy musely pomoci alespoň dvě osoby. V té době již svalová dystrofie zasáhla ruce natolik, že jejich pohyb nebyl téměř žádný, zádové svalstvo ochablé od dlouhého ležení už se také nevzpamatovalo a celkově Roman jakoby lehce ochrnul na celou levou polovinu těla. V té době můj švagr stále ještě bydlel ve starém bytě bez možnosti dostat se ven. Pokud potřeboval na kontrolu k lékaři, tak musel využít služeb hasičů, kteří ho snášeli do sanitky. Vyskytla se však pro něho reálná šance přestěhovat se do přízemního bezbariérového bytu na jindřichohradeckém sídlišti Hvězdárna a k tomu obdržet od zdravotní pojišťovny zapůjčení elektrického invalidního vozíku.

    Obě tyto možnosti Roman využil a v lednu roku 2004 se přestěhoval. Tím se mu život otočil k lepšímu. Znovu začal být aktivní po sportovní stránce, když se přihlásil do plaveckého oddílu handicapovaných plavců SK Kapři-OKNA Jindřichův Hradec, stal se v něm hned jednou z hlavních osobností klubu, znovu se zapojil do hokejbalu jako člen výkonného výboru a šéf odboru mládeže při okresním svazu, opět začal pracovat pro média tím, že psal komentáře, články, dělal rozhovory. Doma se téměř nezdržoval a dál bojoval pravidelným cvičením s nemocí, která teď již vážněji začala zasahovat srdce a dýchací orgány, což byl následek opakujících se zápalů plic a zánětů horních cest dýchacích. Na začátku roku 2008 jeho organismus zkolaboval a poprvé se na oddělení ARO seznámil s umělou plicní ventilací, přestože mu tehdy lékaři nedávali valné naděje, že se ještě někdy obejde bez dýchací podpory, tak docela zázračně ještě dokázal dýchat samostatně. Ovšem další pobyt v nemocnici na něm zanechal stopy v tom, že mu zeslábly i dolní končetiny a již nemohl používat chodítko, neboť jej nohy neunesly.

    Po návratu z nemocnice stále pokračoval ve svých oblíbených činnostech, k nimž navíc přiřadil účasti v literárních soutěžích, práci pro Město Jindřichův Hradec v sociální sféře, vstoupil do občanských sdružení OKNA J. Hradec a ROSKA J. Hradec, ve kterých se ihned zapojil do fungování těchto subjektů. Myslím si, že i přes své značné zdravotní postižení, toho dokázal hodně, stihl udělat mnoho potřebného nejen pro sebe, ale i pro lidi kolem. Může být vzorem nejen pro osoby s postižením, avšak i pro mnoho naprosto zdravých jedinců.

    Zatím nejtěžším rokem byl pro mého milého švagra ten loňský. Už během konce jara začal pociťovat velkou únavu, hodně zhubnul, často neplánovaně usínal vsedě na vozíku, opět se mu po letech vrátily problémy s polykáním a mluvením, vše jej neskutečně vyčerpávalo, až problémy vyvrcholily 18. srpna celkovým kolapsem organismu. Srdeční tachykardie a oboustranný zápal plic opět znamenaly napojení na plicní ventilátor, tentokrát ovšem již po odpojení Roman sám dýchat nedokázal. Následovalo čtyřměsíční léčení na oddělení ARO nemocnice v J. Hradci, po celou tu dobu byl napojen na ventilaci a čekal na rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, zda mu bude přiklepnut domácí plicní ventilátor, aby mohl být propuštěn do domácího ošetřování. To mu měla prioritně poskytovat jeho matka, jenže ta během Romanova pobytu v nemocnici náhle zemřela. Roman tak bohužel nemohl být ani účasten na jejím pohřbu a namísto domů putoval 27. prosince k domácímu ošetřování ke mně.

    Švagrovi věnuji čtyřiadvacetihodinovou péči, ale jeho snem a cílem je dostat se znovu k sobě domů, kde by ošetřování zajišťoval minimálně čtyřčlenný profesionální tým pečovatelek. K tomu, aby jim mohla být vyplácena adekvátní mzda, je potřeba značného množství finančních prostředků. Proto o.s. OKNA J. Hradec spolu s Nemocnicí J. Hradec vyhlásily veřejnou sbírku, kterou povolil Jihočeský kraj. Romanovi se teď začíná vracet to, že vždy byl ochoten pomoci, že vždy udělal vše, co bylo v jeho silách pro lidi, kteří potřebovali poradit, uchlácholit a cokoliv podobného. Na konto mu neustále přichází různé částky, je vidět, že Romana mají lidé opravdu rádi.

    Chtěla bych uvést i nějaké špatné Romanovy vlastnosti, jenže nemůžu si rozpomenout, jestli nějaké má. Snad jen důvěřivost, pokud to je špatná vlastnost, mu je možná občas na obtíž. Vždy totiž na druhých hledá jen ty kladné stránky a semtam toho někdo zneužije. Také se mi na něm nelíbí jeho vztah k darovaným či vyhraným věcem. V četných literárních soutěžích nikdy neskončil na horším než osmém místě a všechny výhry, a to luxusní mobil, set-box, DVD přehrávač, rozdal. Loni také plně ukázal, že neumí přijímat dárky, když si odmítl převzít osobní počítač – notebook, který mu zakoupili vděční členové o.s. OKNA ze svých vlastních prostředků. Roman je moc hodný člověk, rozdal by se z posledního, proto ho má tolik lidí rádo.

Jiřina Pišná (2. ledna 2011).